Vánoční perníčky

Výroba perníku má v našich ale i sousedních zemích dlouhou tradici. Vyráběl se například v hanzovních městech, tradici má i ve městech jako Amsterdam, Brémy, Mnichov, Norimberk, Liège nebo Gdaňsk. Díky postupu výroby je perník trvanlivý (vydrží bez problémů i několik měsíců) a mohl se proto i v dobách minulých, kdy nebylo možné dopravit zboží z jednoho konce Evropy na druhý během jednoho dne, dopravovat na velké vzdálenosti.

Předchůdce dnešních perníčků nalezli archeologové v egyptských hrobkách, svoje místo měl perník i v antice. Během staletí se recepty na perníky neustále upravovaly, vylepšovaly a vznikaly jejich nejrůznější variace. Perníků, perníčků nebo medovníků tak dnes známe nepřeberné množství druhů, vyrábějících se v nejrůznějších tvarech, chutích, vůních podle nejrůznějších receptů k nejrůznějším příležitostem, ve velkém i v malém.

Do českých zemí přišli pernkáři z Německa a Itálie kolem roku 1324. Nazývali se se “caletnící” a právě podle nich prý nese své jméno pražská Celetná ulice. První písemné zmínky pak pocházejí z roku 1335 a píše se v nich o trutnovských perníkářích.

Perníky byly původně jednoduché placičky, případně se vyráběly pomocí různých formiček nejprve z pálené hlíny, později ze dřeva. Dřevěné formy umožňovaly daleko větší variabilitu, byly často bohatě vyřezávané. K nejpoužívanjším patřilo dřevo hrušky, třešně, švestky, lípy či buku.

S rozmachem veklovýroby a nástupem cukrovarů se původní perníkářské řemeslo začalo vytrácet. Úplně ale naštěstí nevymizelo. Dodnes existují především rodinné firmičky, které buď jako svoji doplňkovou ale někdy i hlavní činnost nabízejí právě pečení perníčků a perníků.